Píšu o tom, co potkávám v práci i v životě. O lidech, vztazích, rozhodnutích, změnách, leadershipu i organizacích – a také o zdánlivě obyčejných situacích, ve kterých se někdy ukáže něco podstatného nebo zajímavého. Krátké úvahy vycházejí z mých zkušeností, pozorování a setkávání s klienty i lidmi kolem mě.
Firma roste. Plánuje expanzi, investuje do technologií, ohlašuje další transformaci a vedení mluví o úspěšném roce. Ve stejné firmě lidé popisují chaos, přetížení a spolupráci, která se postupně mění v přehazování úkolů. Chyby nejsou vítané, a tak se o nich raději nemluví. Na další iniciativy už není kapacita a stále častěji zaznívá věta To není...
"Kdyby měli lidé problém, mohou za mnou kdykoliv přijít. Moje dveře jsou vždycky otevřené." Open door policy je dobrý začátek. Jenže dveře mohou být otevřené a lidé jimi neprojdou. Nebo projdou, řeknou, co se děje, a stejně nejsou pochopeni.
"Šéf po nás chce, abychom maximalizovali počet činností, které můžeme delegovat na AI," říká mi jeden zaměstnanec velké společnosti. "Ale já jsem duší i vzděláním umělec." Ta věta mě ponoukla k úvahám.
Půl roku jsem věděla, že mé webové stránky potřebují změnu od základu. A půl roku jsem to nedokázala. Přitom mi motivace nechyběla. Přála jsem si mít web, který lépe odráží mou osobnost, hodnoty, pracovní zkušenosti i posun za poslední roky. Zároveň jsem věděla, že web profesionálního kouče má působit aktuálně, důvěryhodně a autenticky. Jenže ani...
Jsou místa, která berou dech. Procházíte se a říkáte si, jak někdo před téměř tisíci lety dokázal vytvořit něco tak velkolepého. Jakou musel mít vizi, odvahu i znalosti.
Je v tom jeden paradox. Ještě před několika generacemi byl život více ovlivněn ročními obdobími. V zimě bylo méně světla, méně práce venku a doma více klidu. S jarem se svět znovu rozbíhal a léto bývalo obdobím největší aktivity.
Problémy, které řeším ve firmách, mnohdy nevznikají kvůli složitosti a turbulentnosti dnešní doby. Vznikají i proto, že chybí několik obyčejných manažerských návyků.
Když se ve firmách mluví o koučování, většinou si všichni představí klasický model: konkrétní zaměstnanec s definovanou oblastí rozvoje, jeho manažer, HR a přizvaný kouč. V mnoha firmách ale funguje i další model, díky kterému je koučování dostupné prakticky všem zaměstnancům bez ohledu na pozici. Často se mu říká benefitní koučování nebo koučování...
Když potkám po letech bývalé kolegy, dostávám skoro pokaždé stejný typ otázek: Jak se mi daří? Jaké je to být koučem a lektorem na volné noze? Jestli se tím dá uživit? Jak se "prodávám", když je koučů a mentorů tolik? Kolik času "musím" trávit na sociálních sítích? A jaké to bylo odejít ze zaměstnání a jestli nelituji?
...
Potkala jsem ženu, která mi vyprávěla, že je nějak moc pro své okolí. Je moc slyšet a vidět. Je prý najednou moc odvážná, moc křiklavá, moc svá. V práci i doma. Dříve o ní říkali, že je v pohodě. Chápala všechno a všechny, nevytvářela konflikty, přizpůsobila se, podržela ostatní, ustoupila, když bylo potřeba. Vždy dobře porozuměla atmosféře v...
Pamatuji si na tu maturitní otázku. Sovětská poválečná literatura. A totální nechuť si z toho někdy něco přečíst. A přece. Dostala se mi do ruky povídka Džamila od Čingize Ajtmatova. Prý "nejkrásnější milostný příběh". Nenechala jsem se znechutit sovětskými "kulisami" 60. let a překvapil mě nadčasový, hluboký příběh obyčejných lidí kdesi v...
Říkala, že dostala výpověď na konci zkušební doby. Oficiálním důvodem byla nespolehlivost. Celý svůj profesní život přitom stavěla na hodnotách pracovitosti, zodpovědnosti a loajality vůči svým nadřízeným. Jako výborná osobní asistentka. Byla tou, na kterou je vždy spoleh. Která věci drží pohromadě, hlídá detaily, přemýšlí dopředu.
O to víc ji to...
Sedím v autobuse a vedle si přisedne Osud. Trochu znervózním. Asi bych se ho měla na něco zeptat. Něco zásadního. Třeba co mě čeká. Nebo jaký smysl má můj život. Případně aspoň jestli to, co dělám, má nějaký význam. Jenže se neptám. Trochu se ho bojím. A trochu mám podezření, že bych tu odpověď ani nechtěla slyšet. Pozoruju ho. Není...
Egypťan Sinuhet byl doma v knihovně odjakživa. Stejně jako u tet a strýců, u známých, ve školních knihovnách. Věděla jsem, že ta kniha existuje. A také jsem věděla, že ji číst nechci. Osm set stran. Těžký jazyk plný přechodníků. Nevím – prostě se mi do ní v dětství nechtělo. Až mi o ní nedávno začal vyprávět můj klient. Říkal, že...