Život jako hostinec

Minulý týden jsem narazila na báseň Hostinec od perského básníka a mystika Džaláluddína Rúmího, který žil ve 13. století. Ráda se s vámi o ni podělím, protože i přesto, že je několik století stará, tak nese nesmrtelné poselství o důležitosti přijímání všech aspektů života s otevřeností, přijetím a vděčností. V dnešní, moderní terminologii, tomu rádi také říkáme rozvíjení mindsetu odolnosti, zvídavosti a mindfulness. A pro mě, je tato báseň také o naději.

Kratičká báseň používá metaforu hostince k vyjádření silného poselství o přijímání všech zkušeností v životě, ať už jsou pozitivní nebo negativní. Rúmí srovnává lidské bytí s hostincem a říká, že každá zkušenost, emoce nebo pocit, který vstupuje do našich životů, je jako host, který přichází do našeho hostince. Vyzývá nás, abychom každého takového hosta vřele přivítali, bez ohledu na to, zda přináší radost nebo žal, štěstí nebo bolest. Naznačuje, že tímto způsobem můžeme získat moudrost a pochopení z každé zkušenosti a že každá z nich má potenciál naučit nás cenné lekce o sobě samých a světě kolem nás.

Rúmí

Hostinec

Lidské bytí je jako hostinec,
každé ráno vkročí nový host.
Radost, deprese, mrzutost,
momentální stav vědomí vkrade se
jak nečekaný host.

Přivítej je a všechny je bav!
Ač to může být zástup smutku,
co násilně drancuje tvůj příbytek
a připraví jej o všechen nábytek.
Přesto, přistupuj ke každému s grácií.
Možná díky jejich očištění,
nalezneš nové potěšení.

Temná myšlenka, potupa, zášť,
s úsměvem na tváři je u dveří vítej,
pozvi je dál.

Vděčný buď za kohokoliv, kdo se objevil,
protože každý z nich poslán byl
z hloubky bytí.