Je spíše ten, kdo má věci hodně rád pod kontrolou. Tohoto muže nepotkáte v čajovně či na cvičení jógy. Sedí na sedačce přede mnou a mluví o svém kamarádovi – manažerovi, od kterého všichni pořád něco chtějí. Má odpovědnost, pozici, vliv. Ale trpí jistou formou samoty a osamocení. Protože nahoře se špatně přiznává slabost, ani není komu, a dost tam...
Stává se to. Přede mnou sedí klient a trochu stydlivě vysvětluje, že poprvé ve svém životě neví, co by chtěl a měl dělat. Žádná vize, žádný smysluplný plán, žádný drive. A neví už dlouho.
Když jsem byla malá, moje "krstná" mama Katka mi říkávala, že listopad není dobrý měsíc. "Monika moja, to nie je dobrý mesiac," říkala. Narodila se v něm a její život nebyl procházka růžovým sadem. Možná byla fatalistka, a tak svůj osud zvládala lépe. Ale tak nějak věřila, že lidé narození v listopadu to v životě nemají jednoduché. Pochmurná doba...
Ty jsi mi změnila život. V pomáhajících profesích není neobvyklé, že tuto větu člověk slyší z úst klienta. Nebo její variantu v silnější či slabší podobě: Změnilo mi to pohled na situaci. Rozhodla jsem se… Přestala jsem… Začal jsem… Konečně jsem si uvědomil… Rozhodla jsem se odejít a tak podobně.
Jeden můj dobrý známý přišel o práci. Během online schůzky. Ne že by byl špatný – byl skvělý. Ale firma se optimalizuje a přesouvá IT pozice bůhvíkam po světě. Nic nového ve světě sdílených služeb. Navíc jako "ičař" věděl, že to může přijít kdykoliv. I takto, na konci hovoru, s dodatkem: "Pátek je Tvůj poslední den a mimo jiné, Tvůj...
Chodila pravidelně na koučování a pořád řešila svého kolegu, který jí v práci dělal ze života peklo. Ze začátku nenápadně, ale systematicky. Až se jí z toho časem podlomilo zdraví.
Už šest let se setkávám se studenty na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE v Praze. Ve videu níže osobně mluvím o tom, proč mě role mentorky baví a proč jsou pro mě tyto chvíle se studenty tak cenné.
Před patnácti lety jsme s manželem navštívili Pearl Harbor. Dnes jsme s našimi dětmi v Hirošimě. Jiné místo, stejný příběh.
Sedím v malé dřevěné místnosti v Kjótu. Ticho. Všechno, co by mohlo rušit – mobil, hluk z ulice, vnitřní hluk v hlavě – zůstalo venku. Přede mnou žena v kimono pečlivě čistí náčiní, ze kterého za chvíli připraví zelený práškový čaj – matchu. Sleduju každý její pohyb: jak zvedne lžičku, jak jemně našlehá čaj bambusovou metličkou do pěny. Jako by...
Nedávno jsem četla článek, který mě zaujal. A včera jsem slyšela podobný příběh kolegyně Bibi. Sedím a přemýšlím nad tím, jak to my, ženy, skutečně máme.