Tři dny místo půl roku

Půl roku jsem věděla, že mé webové stránky potřebují změnu od základu. A půl roku jsem to nedokázala. Přitom mi motivace nechyběla. Přála jsem si mít web, který lépe odráží mou osobnost, hodnoty, pracovní zkušenosti i posun za poslední roky. Zároveň jsem věděla, že web profesionálního kouče má působit aktuálně, důvěryhodně a autenticky. Jenže ani vlastní motivace, ani očekávání zvenčí nestačily k tomu, abych předělávce skutečně dala prioritu.

Aktualizace webu se na první pohled tváří jako technický úkol. V mém případě z ní ale byla velká inventura mé praxe, hodnot i pracovních plánů. Web potřeboval kompletně rozebrat a znovu poskládat. A já si potřebovala ujasnit, jak chci mluvit o své práci, aby nevznikly jen další generické stránky kouče a lektora. Takové přemýšlení se však špatně vměstnává do volné hodiny v kalendáři.

A přitom jsem člověk kaizenu. Věřím v malé kroky, které se dají opakovat. V postupné změny, jež nás nepřeválcují hned na začátku. V to, že nemusíme obrátit život vzhůru nohama, abychom se někam posunuli nebo byli spokojenější. Jsem skutečně přesvědčena, že právě malé, pravidelné změny bývají mnohdy životaschopnější než velká předsevzetí. Ale někdy to tak není.

Pak se objevil impulz. Začátkem prázdnin jsem začala číst knihu The Happiness Project od Gretchen Rubin. A v ní mě zaujal její experiment s napsáním románu za jediný měsíc, inspirovaný NaNoWriMo a knihou Chrise Batyho No Plot? No Problem! Každý den napsala Gretchen 1 667 slov a za měsíc měla rukopis o padesáti tisících slovech. Cílem nejspíš nebylo vytvořit za měsíc dokonalé literární dílo. Pro mě bylo podstatné něco jiného. Vytvořit si pro jednu důležitou věc vlastní mimořádný režim.

Hned jsem si její zkušenost spojila se svým webem. Zkusím to. Dám si na redesign svých stránek pouhé tři dny. Ale celé. Žádné další úkoly, vyřizování e-mailů ani jiné povinnosti, včetně těch rodinných. Tři dny, kdy nebude skoro nic jiného. Od rána do večera. Jen já a můj web.

A tak jsem se do toho pustila. Bylo to hodně intenzivní. Ale fungovalo to a úplně mě to pohltilo. Po třech dnech — díkybohu za AI — bylo hotovo. Ne perfektně, ale dostatečně dobře. Udělala jsem práci, kterou jsem před sebou posouvala několik měsíců. A přišla euforie, radost a zadostiučinění. Nejen z nového webu, ale také z toho, že něco, co se mi v hlavě nafukovalo do nekonečného úkolu, mělo najednou konec.

Co mi tyto tři dny připomněly

• Motivace nestačí — můžeme něco chtít a rozumět tomu, proč je to důležité, a přesto se do toho nepustit. Někdy nepotřebujeme změnit postoj, ale vytvořit si podmínky.
• Vnější očekávání nejsou pokaždé motor — to, že se ode mě čeká dobrý web, mi půl roku nepomohlo. Jen přidávalo další "měla bych".
• Velké úkoly nejsou vždy náročné množstvím práce — některé jsou náročné především počtem rozhodnutí. A ta potřebují soustředění, návaznost a prostor.
• Kaizen není dogma — malé kroky jsou skvělé, pokud nás skutečně posouvají. Pokud jen vytvářejí pocit, že se tématu věnujeme, ale podstatné zůstává nedotčené, je čas vybočit.
• Intenzita může přinést energii — když vidím, jak se věc rychle mění před očima, přestává být zátěží a začíná mě vtahovat.
• Sprint není udržitelný — tři dny od rána do večera byly skvělé právě proto, že měly jasný začátek a konec. Kdyby se z výjimky stal běžný režim, euforii by vystřídalo vyčerpání.

Pořád zůstávám převážně ženou kaizenu. Nechci žít v permanentním sprintu, s vypnutým okolním světem a jedním projektem před očima. Ale také nechci používat malé kroky tam, kde nedávají smysl. Většinou je dobré vytrvale přidávat jedno procento denně. Ale někdy potřebuji na tři dny zavřít dveře, pustit ostatní věci z hlavy a konečně se do té jedné opravdu opřít. Jako dobře nastavenou výjimku z mého jinak fungujícího životního stylu 🙂.