Co když své démony potřebujeme?

Jsou místa, která berou dech. Procházíte se a říkáte si, jak někdo před téměř tisíci lety dokázal vytvořit něco tak velkolepého. Jakou musel mít vizi, odvahu i znalosti.

Když se vracím k cestě do Kambodže a návštěvě Angkoru, vybavují se mi nejen samotné chrámy, ale i cesty vedoucí přes vodní příkop k branám Angkor Thom. Na jedné straně dlouhá řada bohů s klidnými tvářemi, na druhé démoni s výrazem o poznání tvrdším. Všichni společně drží tělo obrovského hada. Zpočátku jsem si myslela, že jde o klasický příběh dobra a zla. Jako v našich pohádkách. Jedni budou bojovat proti druhým a nakonec zvítězí spravedlnost. Jenže je to trochu jinak.

Sochy připomínají starý hinduistický mýtus o stloukání Oceánu mléka a hledání amrity, elixíru nesmrtelnosti. Bohové ji chtěli a démoni také. A ani jedni na to sami nestačili. Obě skupiny uchopily hada, každá z jedné strany, a společně začaly stloukat oceán. Z hlubin se postupně vynořovaly bytosti, poklady, ale i jed. A nakonec i vytoužený elixír. Ani tahle spolupráce však nebyla idylická. Bohové a démoni se nestali přáteli a o amritu se nakonec znovu utkali. Mě na tom příběhu fascinuje ale právě to, že bez společného úsilí by elixír vůbec nevznikl. V určité chvíli se obě strany potřebovaly a překvapivě spolupracovaly.

Tenhle motiv se mi přirozeně propojuje s tím, co zažívám při práci s lidmi a týmy. Mnohdy přicházejí s něčím, čeho se chtějí zbavit. Touží méně kontrolovat, nebýt tolik pod tlakem, přestat o sobě pochybovat nebo se pořád přizpůsobovat druhým. Jenže dříve nebo později se ukáže, že právě to, co jim dnes komplikuje život, jim kdysi dobře sloužilo. Kontrola jim pomohla uspět. Výkon přinášel uznání. Nedůvěra je chránila. Přizpůsobivost udržovala vztahy. Něco, co bývalo užitečnou strategií, se časem stalo překážkou.

A podobné "démony" vídám i v týmech a organizacích. Někdy se objeví jako přehnaná kontrola, jindy jako výkon, který už není o radosti, ale o strachu něco nezvládnout. Projevují se také v nedůvěře, která brání otevřenosti, nebo v přizpůsobivosti, která drží tým v bezpečí, ale zároveň ho brzdí. V pochybnostech, které umlčí dobré nápady, i v perfekcionismu, který zpomalí všechno, co by mohlo být prospěšné. Tyhle vzorce mohly být kdysi k užitku. Jenže to, co nás chránilo včera, může dnes omezovat. A stejně jako v tom starém příběhu nestačí tyhle části jednoduše porazit. Je dobré je pochopit. Rovněž nemusíme tyhle části sebe oslavovat, ale ani se jimi nechat ovládat. Je dobré zjistit, proč vznikly, před čím nás chránily a k čemu nám sloužily. Změna nezačne tím, že své stíny vytěsníme nebo popřeme. Započne vlastně tím, když se na ně přestaneme dívat jen jako na problém.

Starý hinduistický příběh i kamenné postavy mě nadchly právě tím, že nejde o klasickou pohádku o dobru a zlu. Mýtus však netvrdí, že bohové a démoni jsou stejní nebo že mezi dobrem a zlem není rozdíl. Provokuje spíše myšlenkou, že i to, s čím v sobě bojujeme, může mít svou sílu a význam. Někdy zkrátka nestačí druhou stranu jen porazit. Právě naopak. Je potřeba ji přijmout a spolupracovat.

Možná ještě jedno uvědomění. Ty sochy nestojí u chrámů, ale na mostě. A mosty přece vždy něco spojují.