Říkají, že je moc. Ona si poprvé připadá jako císařovna.

Potkala jsem ženu, která mi vyprávěla, že je nějak moc pro své okolí. Je moc slyšet a vidět. Je prý najednou moc odvážná, moc křiklavá, moc svá. V práci i doma. Dříve o ní říkali, že je v pohodě. Chápala všechno a všechny, nevytvářela konflikty, přizpůsobila se, podržela ostatní, ustoupila, když bylo potřeba. Vždy dobře porozuměla atmosféře v místnosti a podle toho se zařídila. Byla taková ohnutá.

Věci se u ní začaly měnit. Uvnitř. Vysvětlovala, že ji často něco tlačí v krku. Na hrudi. Špatně se to popisuje. Není to vztek. Ani krize. Spíš zvláštní pocit, že se už nevejde do své původní verze. Najednou více říká svůj názor na poradě, i když se to tam velmi nenosí. Diskutuje. Je aktivnější. Srší nápady. Chce věci posouvat. Neomlouvá se, když to tak necítí. Reakce okolí je však rozpačitá. Přátelé jsou nervózní a dávají jí zpětnou vazbu, že je asi už dost, až příliš. Že to už někoho obtěžuje. Že je moc. Zajímavé je, že ona se větší necítí. Jen už se nechce zmenšovat. Stát ve svém životě bokem.
Na té změně je zvláštní jedna věc. Není dramatická. Extra rychlá. Takové ženy většinou nevypadají jako revolucionářky. Alespoň mně se tak nejeví. Nikdo neodchází bosý do hor. Nepálí se mosty. Nepodávají se okamžité výpovědi. Není potřeba nikomu nic dokazovat, vysvětlovat. Ani s nikým bojovat. Jen se poprvé neřekne automaticky ano.
Postupně si připadá více svá. Větší. Ne v porovnání s ostatními. Spíše sama v sobě. A časem začíná být vidět, kdo měl rád hlavně její menší verzi. Občas partner. Někdy kamarádky. Někdy zachytí překvapené pohledy kolegů v práci. I těch, kterým nejvíc vyhovovalo, když byla hodná.

Když žena konečně posadí na pomyslný trůn sama sebe, okolí to samozřejmě ihned pozná. Dříve byla ohnutá, aby se zalíbila. Teď se chce líbit sama sobě. Je to nyní její další cesta.