Psychopat nebo jen "náročný" kolega?

Chodila pravidelně na koučování a pořád řešila svého kolegu, který jí v práci dělal ze života peklo. Ze začátku nenápadně, ale systematicky. Až se jí z toho časem podlomilo zdraví.

Nejprve to byly drobné poznámky, výčitky, malý nátlak v individuálních zprávách. Postupně se vše nabalovalo. Působil sebevědomě až charismaticky, dokázal okouzlit, měl správná slova pro každého a každou situaci. Uvnitř to prý ale byla jiná hra. Lichotky střídal s manipulací, přivlastňoval si zásluhy, pravdu ohýbal dle svých potřeb a intrikoval. Vztahy používal jen jako prostředek k prosazení svých zájmů. Když někdo přestal být užitečný, prostě ho odstavil. Bez výčitek. Však si dokázal každé poškození druhého racionálně obhájit. "Těžce se to někomu v práci vysvětluje, to nejsou tvrdá fakta, jenom moje pocity. Možná je tak trochu psychopat," řekla Ludmila.

Já mu však nálepku nedávala – na našich schůzkách s Ludmilou totiž nebyl on, ale ona. A to je podstatné. Protože otázka nakonec nebyla: Kdo je on? (Koneckonců přesnou diagnózu může stanovit jen odborník.) Otázka zněla: Co Vy, Ludmilo? Jak se ochráníte Vy? Co uděláte?

Vyzkoušela postupně různé strategie – nastavovat si hranice a nenechat se zatlačit, nevstupovat do emocionálních her, chtěla kolegu OBEJÍT (i když to ve skutečnosti moc nešlo), psát si záznamy o vyhrocených situacích, hledat podporu u svých kolegů. A pak zvolila vlastní strategii: ODEJÍT. Ne jako porážku. Naopak. Jako rozhodnutí vzít zodpovědnost za svůj život zpátky do svých rukou.