Osud, hašlerky a jedna otázka

Sedím v autobuse a vedle si přisedne Osud. Trochu znervózním. Asi bych se ho měla na něco zeptat. Něco zásadního. Třeba co mě čeká. Nebo jaký smysl má můj život. Případně aspoň jestli to, co dělám, má nějaký význam. Jenže se neptám. Trochu se ho bojím. A trochu mám podezření, že bych tu odpověď ani nechtěla slyšet. Pozoruju ho. Není nijak tajemný ani osudový, jak by člověk čekal. Nevypadá jako někdo, kdo by rozdával moudra. Voní mi po kávě.

Naproti se mezitím šoupe stará paní s hůlkou. Autobus se rozjíždí dřív, než stihne dojít k sedadlu. Lidé kolem ní okamžitě vstávají, přidržují ji, posazují. Paní loví v kapse a vytahuje zabalené hašlerky. Nabízí je jako protislužbu. Upřímně děkuje. V dnešní době přece pomoc není tak samozřejmá. Vlastně malý denní zázrak. Napadne mě, že tohle už není úplně obyčejné.
Osud se dívá z okna. Možná je to moje zrcadlo. To okno. Mizející domy, lidé, křižovatky, doprava. Všechno mi to samo plyne. Měla bych se už zeptat. Vážně. Než vystoupí on nebo já. Ale nejsem schopná položit žádnou otázku. Osud ji nejspíš ani nečeká. Pořád se dívá ven.

Pak vystoupí. Já zůstávám. Je to úleva. Autobus mě i tak veze dál.

NA CO BY SES ZEPTAL(A), KDYBY SI VEDLE TEBE V AUTOBUSE PŘISEDL TVŮJ OSUD?