Od bankovní identity k vlastnímu jménu. (Velká škola, jak ustát nejistotu.)

Když potkám po letech bývalé kolegy, dostávám skoro pokaždé stejný typ otázek: Jak se mi daří? Jaké je to být koučem a lektorem na volné noze? Jestli se tím dá uživit? Jak se "prodávám", když je koučů a mentorů tolik? Kolik času "musím" trávit na sociálních sítích? A jaké to bylo odejít ze zaměstnání a jestli nelituji?
Někdy sama nevím, jak jim jednoduše odpovědět. Zodpovědět tyto otázky je ve skutečnosti vyprávět můj příběh a s ním konkrétní životní období a výzvy, které jsem řešila. Pojítkem všeho jsou i emoce a pocity, které jsem měla a které souvisely například se ztrátou určitých jistot při odchodu ze zaměstnání. Nemít nad sebou firmu, pozici, tým, pravidelnou výplatu ani logo na vizitce. Být jen sama za sebe.

Když jsem tedy před více než sedmi lety opouštěla bankovní prostředí, rozhodně jsem neodcházela s pocitem, že mám geniálně vymyšlený podnikatelský plán a marketingovou strategii. Ani jsem neměla pocit, že na mě někde čeká fronta klientů. Měla jsem za sebou dlouhé roky práce s lidmi, manažerské zkušenosti v byznysových týmech, spoustu známých, několik kvalitních koučovacích výcviků s navazující slušnou praxí ještě v rámci banky. A doma dvě velmi malé děti. Skočila jsem do toho rovnýma nohama.
Spousta lidí řeší při přechodu ze zaměstnání do světa (i mikro)podnikání strategii, obchodní cíle a jak jich dosáhnout. A je to správné. Jsou tady ale i další dopady – říkejme jim například psychologické nebo sociální –, které si na první dobrou nemusíme uvědomit a zpracovat. Odejít ze zaměstnání znamená totiž také přijmout i určitou ztrátu. Ztrátu statusu, předvídatelnosti, svého týmu, kolektivu a blízkosti kolegů. Ztrátu části identity. A najednou si člověk musí svoji roli a hodnotu určovat sám. Bez tabulek, bez benchmarků, bez toho, aby mu někdo nad ním řekl, kolik vlastně "stojí".
Umět vydržet období, kdy se to v člověku mele a sedá si to, bylo pro mě ze začátku nelehké. Stejně jako nepropadat panice, když se klienti a obchody nehrnou. Neporovnávat se. Přát ostatním. Ustát to. Poznat vlastní hodnotu a umět ji nabídnout. Jedna z mých kolegyň, vynikající koučka, mi jednou řekla, že jí někdy při vlastních pochybnostech v hlavě naskočí automatická otázka: "A kdo už je na Tebe zvědavý? Kdo tě bude chtít poslouchat?" A s tím se každý musí naučit pracovat. V pomáhajících profesích totiž často velmi dobře vidíme hodnotu druhých lidí, ale hůř tu vlastní. Zejména když začínáme.
Zajímavé na tom všem je, že klienti a firmy nakonec stejně většinou nepřicházejí kvůli dokonalému webu nebo perfektně napsanému LinkedIn profilu. Lidé poměrně rychle poznají, jestli proti nim sedí někdo, kdo už si nepotřebuje tolik hrát na to, že má všechno perfektně vyřešené a že je v zenu. Že neřeší svoje ego. Možná právě proto máme nakonec hodně práce, i když je nás tolik.

Dnes už vím, že pro mě (a je to opravdu jen moje osobní zkušenost) největší změna při odchodu na volnou nohu byla změna vnitřního nastavení. Člověk se postupně přestane identifikovat se svou pozicí, se společností, kde pracoval, se svým ohodnocením. A začne zjišťovat, jestli obstojí i bez nich. Jen sám se svým jménem. Nově definuje to, kdo je, co umí a co může nabídnout ostatním. A za co mu ti druzí rádi zaplatí. I co tím všechno v životě získal. A to už je na další příběh.