Kdo se zajímá o problémy svého zpovědníka?

Je spíše ten, kdo má věci hodně rád pod kontrolou. Tohoto muže nepotkáte v čajovně či na cvičení jógy. Sedí na sedačce přede mnou a mluví o svém kamarádovi – manažerovi, od kterého všichni pořád něco chtějí. Má odpovědnost, pozici, vliv. Ale trpí jistou formou samoty a osamocení. Protože nahoře se špatně přiznává slabost, ani není komu, a dost tam fouká. "Já jsem asi jediný, který po něm nikdy nic nechce," říká. "A když jdeme spolu na pivo, já sedím a poslouchám, jak mluví o věcech, které nemůže sdílet s kolegy a někdy ani doma. Vidím, jak z něho padá ta tíha a jak se se mnou cítí v pohodě. Ale připadám si jako jeho tichý zpovědník, přítel, který je vždy v pohodě."

Role moudrého zpovědníka se přirozeně očekává od profesionálů. Někdo se mě čas od času zeptá, jestli jsem vždy v zenu. Představa, že lidé z pomáhajících profesí, ať už psychologové, terapeuti či další, mají v sobě permanentně uklizeno, je úsměvná. Odpovídám pokaždé stejně:
Může lékař onemocnět?
Může ortoped chodit se zlomenou nohou?
Může kardiolog brát léky na srdce?
Může dalajláma skončit na operaci žlučníku?
Ano, může. Dovednosti a znalosti "řemesla" neudělají z nikoho nezranitelné polobohy.
Role zpovědníka bývá však i zcela náhodná či nenápadná. Někdy je to prostě člověk, který "drží prostor" pro jiné, z nějakého důvodu. Barman nad ránem, manikérka, která poslouchá naše dramata. Kamarád, který je vždy na telefonu.

A jak tak sedím a poslouchám toho mladého muže před sebou, který povídá o rolích zpovědníka ve svých vztazích, ptám se ho: "A kdo poslouchá vás, Tomáši? Kdo drží batoh na cestě vám, když už nemůžete?"
Vidím, že jsem se trefila.