Jak ztratit práci v pěti minutách a (ne)zbláznit se z toho

Jeden můj dobrý známý přišel o práci. Během online schůzky. Ne že by byl špatný – byl skvělý. Ale firma se optimalizuje a přesouvá IT pozice bůhvíkam po světě. Nic nového ve světě sdílených služeb. Navíc jako "ičař" věděl, že to může přijít kdykoliv. I takto, na konci hovoru, s dodatkem: "Pátek je Tvůj poslední den a mimo jiné, Tvůj šéf odchází také." Sorry, konec. Uprostřed filmu vyply proud.

Umíte se vcítit? Teď vám to řekli. Šok? Překvapení? Kolik myšlenek projede hlavou? Kolik jistot najednou zmizí. Jistoty? Ty už dávno nejsou, co bývaly. Co platilo včera, dnes může být úplně out. Technologie nás učí očekávat všechno hned a my to přenášíme do práce i do života. Tok informací nás zahlcuje. A v tomto nastavení pořád žijeme své tradiční role: práce, rodina, domácnost, jiné. Potřebujeme být flexibilní, výkonní, dostupní… Běžíme maraton většinou tempem sprintu. A máme pocit, že se "to" ještě zrychluje. Improvizujeme.
Ale náš mozek se moc nezměnil. Stále by nejraději fungoval s nadsázkou v režimu "oheň, komunita, přežití". Tlak a nejistota tak mají vliv na naši psychiku. Možná jsme unaveni, podráždění, jedeme na autopilota. Máme více starostí, méně radostí a hravosti. Naopak můžeme začít pochybovat, že nejsme dost dobří, cítit vinu, že nejsme dost.

Rychlé rady jak v tom žít známe všichni. Nesrovnávat se s nikým na sítích, věnovat se sobě, digitální detox, sport, meditace, odpočinek, příroda… Ale pro někoho to může být i past, jak si vytvářet další introjekty a opět na sebe tlačit ve smyslu "měla bych/musím začít."

Když se nelze spoléhat na jistoty venku, pořád je ale fajn,

• že můžu ovlivnit, jak reaguji,
• že mám blízké lidi, na které se můžu spolehnout,
• že se umím vždy nějak usebrat, vrátit k sobě a pak se i v tom chaosu kolem rozhodnout, co chci dál,
• že vím, že změna světa kolem mě je přirozená a že to tak prostě je a bude,
• že JÁ MŮŽU…