Džamila

Pamatuji si na tu maturitní otázku. Sovětská poválečná literatura. A totální nechuť si z toho někdy něco přečíst. A přece. Dostala se mi do ruky povídka Džamila od Čingize Ajtmatova. Prý "nejkrásnější milostný příběh". Nenechala jsem se znechutit sovětskými "kulisami" 60. let a překvapil mě nadčasový, hluboký příběh obyčejných lidí kdesi v Kyrgyzstánu. A proč o tom píšu? Jakou souvislost s mou prací tímto chci předat?

V Ajtmatovových příbězích je velké ticho. Postavy moc nemluví. Nikdo nerozebírá svoje emoce, nikdo nic přepečlivě neanalyzuje. A je tam i tak všechno, co má být. Navíc k tomu ještě syrová příroda, zima, práce, která se musí udělat. A do toho život, který se "má" žít. Má se vydržet. Má se zůstat. Má se nezklamat. Neměnit.

Když sedím s lidmi na terapii, poslouchám i tohle. "Měla bych být vděčná." "Nemůžu to vzdát." "Oni by to nepochopili." "Nemůžu je v tom teď nechat a odejít. Selhal bych." A někde u toho se zapomíná na to důležité: co vlastně chci a potřebuji já? Přehlušil to nános cizích hlasů, které jsme si vzali za své. Introjekty. Věty, které k nám kdysi přišly zvenku, od lidí kolem nás, ze společnosti, a nějak se zabydlely uvnitř. A časem už ani nevnímáme, že nejsou naše.

Na Džamile je nejsilnější právě ten moment, kdy se toto začne lámat. Není to velké drama. Ale tiché uvědomění, že dál už nejde žít "podle". Že něco uvnitř je živější než všechny povinnosti kolem. Džamila není rozhodně akční hrdinka, jak ji obyčejně známe. Nekřičí, nedělá dramatická gesta, nenabízí okolí silné emoce. Ty zůstávají nevypovězené. Často jen naznačí příroda kolem. A pak se rozhodne konat. Ne nutně správně. Ne nutně bezpečně. Ale podle sebe. Odvážně i za cenu rizika.

Opravdu se říká, že je to jeden z nejkrásnějších milostných příběhů. Ale já si nejsem jistá, jestli je to příběh skutečně jenom o lásce mezi dvěma lidmi. Myslím, že vypráví spíše o lásce k životu, ke svobodě, k domovu i k vlastní víře. Kolik obětujeme, abychom zůstali ti dobří, poslušní, ti, co nezklamali něčí očekávání? A kolik musíme také obětovat, když to chceme jinak, a nakonec to změníme? Tato stará, zapomenutá, možná dnešní dobou podceňovaná kniha mě vážně oslovila. Příběhem, svou pravdivostí i jazykem. Ale i proto, že není proplánovaná. Nedává jasný výklad, kdo je dobrý a kdo špatný. Nevysvětluje, co si z toho máme odnést. Jen naznačí a nechá ten rébus na čtenáři. A já jsem v ní viděla to, co jsem tam chtěla. Lásku, svobodu, víru, respekt k druhému člověku, k ostatním lidem. Jako každý po svém.

Máte knihu, která vás nedávno nečekaně okouzlila?