Cenovka až na prvním místě

Říkala, že dostala výpověď na konci zkušební doby. Oficiálním důvodem byla nespolehlivost. Celý svůj profesní život přitom stavěla na hodnotách pracovitosti, zodpovědnosti a loajality vůči svým nadřízeným. Jako výborná osobní asistentka. Byla tou, na kterou je vždy spoleh. Která věci drží pohromadě, hlídá detaily, přemýšlí dopředu.
O to víc ji to zasáhlo. Paradox. Podpásovka. Nebo jen náhodná formulace, která měla zakrýt něco jiného? To už nebylo podstatné. Podstatné bylo, co to s ní dělalo. Začala o sobě pochybovat. Bála se o budoucnost. Jestli ji ještě někde budou chtít. A má vůbec takovou cenu, jakou si o sobě myslela? 🤍 Celý život slýchala od šéfů chválu. A přesto stačila jedna jediná věta – verdikt cizí osoby – aby se její sebepojetí znehodnotilo.

Jak si naměřit vlastní sebehodnotu? Dle vnějších měřítek? Skrze peníze? Postavení v práci a ve společnosti? Dalšími mocenskými atributy? Tím, co máme, co dokážeme, co je vidět? Možná, že ano. Když budeme dokonalí, budeme i přijatí. Pro naše myšlení je to nejspíše logická úvaha. A také představa, že respekt přichází z vnějšího světa. Často se ale následně roztočí spirála úzkostí, perfekcionismu a následně prokrastinace. A stejně pak nejsme spokojení.
Nebo lze naši hodnotu definovat tím, čím jsme si v životě prošli? Bolestí a těžkými situacemi? Zraněními? Sílou, kterou jsme na té cestě museli najít? Schopností ustát věci, které jsme si nevybrali, a jít dál – i s nejistotou, kterou život přirozeně přináší?

Za prožíváním sebehodnoty stojí strach. Strach z nepřijetí. Z hodnocení. Strach, že když nebudeme dost, přijdeme o své místo. Společnost nás v tomhle učí hledat potvrzení hlavně venku. Ve světě. U ostatních lidí. Jenže ve chvíli, kdy se vnější jistoty otřesou, zjistíme, že zvenčí už čerpat nejde. A jsme nuceni, někdy až dokopáni, jít zpátky k sobě. Dovnitř. Hledat jistoty sami v sobě.
Sebepoznání lze prohloubit i tím, že si pravidelně klademe například tyto otázky a nacházíme co nejpravdivější odpovědi. Klidně i jednou týdně. Jako opakující se schůzka v kalendáři sama se sebou. 📅

Jak se chci v životě cítit?
Co dělám skutečně pro sebe – a co jen kvůli statusu nebo tlaku okolí?
Co ve mně vyvolává pocit smyslu a radosti, ne jen uznání?
Kým bych byla, kdybych byla úplně svobodná – na všech a na všem? Když se nikdo nedívá?

Protože sebevíra se nerodí z bezchybnosti. Ale ze způsobu, jakým se k sobě vztahujeme zejména ve chvílích, kdy se věci nedaří. Kdy padáme. A znovu vstáváme. Devětadevadesátkrát i více.
Tak možná se sebedůvěra nedá přesně změřit a napsat její výsledek jako cenovku na zboží v obchodě. Ale může být užitečné ptát se, odkud ji pro sebe bereme.